Leden 2007

Referát 1

25. ledna 2007 v 17:13 Referáty
výchova v rodině a výchovné chyby

Představte si závody v běhu na dlouhou trať: Jednotliví závodníci čekají na čáře na startovní výstřel, po němž vybíhají. Někteří zvládnou odstartovat dobře a jsou vpředu; jiní tak úspěšní nebyli - někdo třeba na startu "zaspal", jiný zakopl nebo dokonce spadl a další špatně našlápl a vykloubil si kotník. Někteří smolaři se dokážou vzpamatovat a skupinu vpředu startovního pole dohnat, některým se to však nepodaří.
A jak tenhle atletický exkurz souvisí s nadpisem článku? Rodinná výchova by se dala metaforicky přirovnat ke startu běhu a běh sám pak k životu člověka. Jsou to právě rodiče každého člověka, kteří svým výchovným působením do značné míry ovlivní jeho životní úspěšnost.
Člověk je tvor společenský. Bez společnosti jiných lidí by zůstal biologickým druhem homo sapiens sapiens - z toho vyplývá, že homo sapiens sapiens se stává člověkem teprve začleněním do lidské společnosti. V tomto procesu začleňování má zásadní význam rodina, resp. rodiče, jejichž úkolem v této souvislosti je připravit své dítě na zdárné fungování mezi ostatními lidmi, tj. uvést jej do společnosti (socializace).
Psychický vývoj člověka probíhá jako interakce (vzájemné působení) vrozených předpokladů, okolních vlivů a vlastní aktivity jedince. Názor, že dítě se rodí jako nepopsaná deska (tabula rasa) - tedy že výchovným působením z něj lze udělat cokoli, byl sice překonán, nicméně platí, že sociální zkušenost má na osobnostní vývoj člověka značný, někdy i "osudový" vliv. Traduje se, že první tři roky života rozhodují a jakkoli to nelze brát absolutně vážně, praxe ukazuje, že zkušenost z raných vývojových období mívá pro život člověka zásadní význam. Je to právě styl rodinné výchovy, který určuje základní osobnostní rysy dítěte.
Zpočátku je pro dítě nejdůležitější osobou jeho matka (viz vývojová psychologie v oddíle Základy), která zodpovídá za adekvátní uspokojování potřeb svého dítěte; později nabývá na důležitosti i osoba otce, případně sourozenců a jiných příslušníků širší rodiny. Vývoj dítěte je ovlivňován i dalšími činiteli, jako např. zda je rodina úplná či neúplná, jaká je její soudržnost, socioekonomický standard aj.
Výsledkem rané zkušenosti člověka je jeho tzv. bazální ("základní", též modální) osobnost, jejímiž základními charakteristikami jsou jistota / úzkostnost a důvěřivost / nedůvěřivost. Z těchto bází se pak odvíjejí další psychické vlastnosti (tvořivost, závislost, agresivita, optimismus aj.). Uvažte třeba, do jaké míry vřelých citových vztahů s jinými lidmi bude asi schopen člověk nedůvěřivý ve srovnání s přiměřeně důvěřivým? Nebo jak bude rozvíjet své možnosti úzkostlivý jedinec a jak někdo zdravě sebejistý?
E. S. Schaefer (1959 in Nakonečný, 1997) rozeznává čtyři základní typy rodinné výchovy podle míry kontroly dítěte a míry projevované lásky směrem k němu. Míra kontroly určuje, zda je dítě přísně "řízeno shora" či zda je mu ponechán prostor pro vlastní vyjádření; míra projevované lásky pak určuje, zda je dítě pozitivně přijímáno nebo zda je odmítáno. Následující tabulka ukazuje způsoby výchovy a její důsledky v osobnosti dítěte:
AUTONOMIE (samostatnost dítěte)
ODMÍTÁNÍ
DÍTĚTE
Zanedbávající výchova
výchovné postupy - nezúčastněnost, lhostejnost, zanedbávání
výsledek u dítěte - odmítání sociálních pravidel, vzpurnost, agresivita
Demokratická výchova (ideální)
výchovné postupy - svoboda, demokratičnost, mírné zdůvodněné tresty, dítě má vědomí sounáležitosti s rodinou a podíl na rozhodování
výsledek u dítěte - aktivita, nezávislost, tvořivost, otevřenost, asertivita, dobré fungování ve společnosti, emoční vyrovnanost, cílevědomost, zdravé sebevědomí
AKCEPTOVÁNÍ DÍTĚTE
(výchova bez lásky)
Autoritářská výchova
výchovné postupy - vyžadování, autoritářství, diktátorství, tvrdé tresty, přísná disciplína
výsledek u dítěte - neuroticismus, problémy ve společenském životě, autoagresivita (tj. namířená proti vlastní osobě), ostýchavost, svárlivost, neschopnost kompromisů, vnitřní netolerance
Ochranářská výchova
výchovné postupy - dobromyslnost, ochraňování, shovívavost, přivlastňování
výsledek u dítěte - závislost, poslušnost, podřídivost, malá tvořivost, povolnost, egocentrismus, emoční labilita, nesamostatnost, malá sebejistota, sociální chování typu "kam vítr, tam plášť"
(výchova s láskou)
KONTROLA (řízení dítěte)
(volně přepracováno podle Nakonečný, 1997 a 1998)
Stručný přehled nežádoucích výchovných postupů:
  • přílišné omezování a vysoké nároky na dítě > úzkostná osobnost s potlačovanou agresivitou
  • výchova orientovaná na chybu, kde i přirozené nedostatky jsou dramatizovány > pasivita, špatné sebeprosazení; dítě si fixuje postoj, že nic nedělat = nic nekazit
  • celkové výchovné zanedbávání > sociální oligofrenie, tj. slabomyslnost; dítě i při normální inteligenci jeví znaky slabomyslnosti
  • tzv. dvojná vazba neboli rozporuplná komunikace s dítětem (např. zdrobnělé oslovení pronesené zlobným tónem) > úzkostnost, nejistota, nedůvěra k okolí i k sobě
  • citová deprivace (strádání) dítěte, málo lásky až zavrhování > syndrom hospitalismu; agresivní, často delikventní, nepřátelsky laděný jedinec, který neobstojí v mezilidských vztazích

Co přispívá a co nepřispívá vzniku kladného sebehodnocení
Komplex či pocit vlastní méněcennosti je poměrně častým problémem, který lidem znesnadňuje bytí se sebou samými a následně komplikuje i soužití s druhými lidmi. Pokud někdo (vědomě nebo nevědomě) pochybuje o vlastní hodnotě a nedůvěřuje si, těžko může správně ocenit druhé a věřit jim. Platí, že přesně a pouze v té míře, v jaké přijímáme a máme rádi sami sebe, můžeme přijímat a milovat druhého (v této souvislosti je třeba odlišovat skutečnou lásku od parazitování na druhém, které se láskou často a nesprávně nazývá). V následujícím výčtu jsou uvedeny nejčastější výchovné chyby podle Rolfa Merkleho (1997), které mají za následek nízké sebehodnocení a pocit méněcennosti takto "vychovávaného" človíčka:
Podmíněná láska
Malé dítě je na rodičích do značné míry závislé a potřebuje jimi být milováno. Pokud rodiče vážou svoji náklonnost na splnění nějakých podmínek, dítě se naučí, že lásku si je možné (a nutné) vykupovat. Např. "Dokud to nesníš, ani za mnou nechoď", "Zlobíš, nemám tě rád/a". Dítě si na základě takových sdělení nevědomě vytvoří pravidlo, že může být přijímáno a milováno jen tehdy, když něco bude či nebude dělat. Toto pravidlo pak aplikuje nejen v přístupu k sobě, ale i k druhým lidem, a svoji i jejich hodnotu váže na splnění určitých podmínek (co umí a neumí, co a jak dělá nebo nedělá, jaký je nebo není apod.). Láska ve své čisté podobě je přitom zadarmo; je to dárek patřící dotyčnému objektu lásky bez jakýchkoliv podmínek.
Necitlivé srovnávání s ostatními
Tohle je častý výchovný prostředek - "Podívej se na Mařenku, jak krásně píše, a ne jako ty, troubo", "Jo, to sousedův Vášek je šikovnej kluk - z toho něco bude, narozdíl od tebe", "Tady Vlastík chodí s babičkou pěkně za ručičku, to není takovej poděs, jako ty" atp. Dítě si takhle osvojí, že lidé se v zásadě dělí na schopné a neschopné, chytré a hloupé či hodné a zlé, a samo je často zařazováno k těm druhým. Naučí se prohrávat ve srovnávání s ostatními a pocit méněcennosti je na světě. Zvyk přehnaně se ohlížet po druhých a hledat, v čem jsou "lepší", si pak dítě nese až do dospělosti a stále prohrává, protože každý člověk je vždy v něčem lepší nebo má něčeho víc než druhý a podobně. Ve skutečnosti je to normální, přirozené, ale takhle vychovanému dítěti tento fakt uniká, stále se porovnává a stále prohrává.
Odsuzování celé osobnosti
Člověk není totéž, co jeho chování, ale mezi tyto dva fenomény se občas chybně klade rovnítko. Udělá-li dítě něco špatného, je celkově považováno za špatné ("To se dělá, krást hrušky z cizí zahrady? Jsi darebák.", "Ty nemehlo, to neumíš sečíst tak jednoduchej příklad?"). Dítě si zafixuje, že udělat chybu znamená být neschopný nebo špatný, a protože (jako všichni lidé) dělá stále nějaké chyby, vypěstuje si pocit neschopnosti či méněcennosti. (Adekvátní reakce ve výše zmíněném příkladě by byla třeba "Krást je špatné, protože ..., příště už to nedělej", "Nestrpím, abys kradl/a" apod.)
Více kritiky, než pochval
Naše společnost obecně je zaměřená na chybu a skupina rodičů není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Na svých dětech si kdykoliv najdou něco, co jim lze vytknout, ale s pochvalami je to už výrazně slabší. Udělat něco správně se obvykle pokládá za samozřejmost, která není hodná komentáře, a chyby se naopak zveličují. Dítě je navíc v pozici, kdy se všechno teprve učí, takže se zcela přirozeně dopouští mnoha chyb. Je-li za ně necitlivě kritizováno ("Debile", "Blbče", "Z tebe nikdy nic nebude" apod.), těžko si vytvoří potřebnou sebedůvěru a pocit vlastní hodnoty. Dítě tato rodičovská měřítka internalizuje (vezme za své, zvnitřní) a naučí se nevšímat si vlastních úspěchů na jedné straně a neodpouštět si pochybení na straně druhé.
Potlačování oprávněné hrdosti
Z obavy, aby si dítě neosvojilo aroganci a domýšlivost, potlačují rodiče jeho oprávněnou hrdost na vlastní dobrý výkon ("Jen si nemysli, že už všechno znáš", "No, tak jednou se ti něco povedlo, ale to nic neznamená", "Ty z toho naděláš, ale zatím jsi ještě nic nedokázal/a"). Člověk se naučí nedávat hrdost najevo, případně ji ani necítit, tvářit se skromně a eventuální oprávněnou pochvalu od druhého zahrát do ztracena. Tím se ovšem zbavuje zasloužené možnosti prožít si pocit vlastní úspěšnosti a dobrého výkonu a okrádá se o opodstatněné zvýšení si sebedůvěry.
Podceňování schopností
Normální dítě mívá potřebu předvést svému okolí, co umí; rodiče ho v tom ovšem často brzdí ("Na to seš ještě moc malej/malá", "Radši to nech, ještě ti to spadne", "Tomu nerozumíš" atp.). Dítě se tak vlastně dozvídá, že je nešikovné, hloupé, nebo jinak neschopné a tento negativní sebeobraz si s sebou nese do dospělosti. Takhle vychovaný člověk se pak obává pouštět se do nových a neznámých činností, podceňuje své schopnosti a jeho možnosti zůstanou nerozvinuty; kromě toho podceňováním trpí sebedůvěra.


Shrnuto a podtrženo: Negativně na dítě působí hlavně nezájem a odmítání ze strany rodičů, časté používání tvrdých trestů a málo podnětné prostředí; naopak žádoucí je trpělivý, láskyplný přístup, respektování osobnosti dítěte a jeho spontaneity a ponechání přiměřené samostatnosti. Když dítěti říkáme, co se má a co se nemá, je dobré mu spolu s tím podat vysvětlení, proč. V neposlední řadě je třeba zmínit i skutečnost, že chování rodičů je pro dítě vzorem, který přirozeně napodobuje.
Umění vychovávat není samozřejmé ani jednoduché. Určitě je to složitější než třeba umět řídit auto - přitom aby člověk získal oprávnění řídit auto, musí absolvovat přípravu a složit zkoušky; nic z toho však není nutné, aby mohl vychovávat dítě. Na druhou stranu je fakt, že současný záporný přírůstek obyvatelstva by byl zřejmě ještě dramatičtější, kdyby existovala instituce "řidičáku na dítě" - tím se však dostávám k problému kvantita versus kvalita, kterým se zde nechci zabývat. Takže jen - snažme se našim dětem, těm budoucím dospělým a rodičům, usnadnit start jejich životního běhu, jak to jen budeme umět.

Referát

22. ledna 2007 v 15:35 Referáty
ZDRAVOTNÍ RIZIKA POTRAVY
V potravinách kolem nás se skrývá mnoho zdravotních rizik, která si třeba lidé ani hned neuvědomují. Tak například salmonelóza. Projevuje se zvracením, bolestí břicha, velkými teplotami a průjmy. Postižený ji dostane poté, co sní potraviny se zárodky zvanými salmonely. Jsou to bakterie a často se objevují třeba v salátech s majonézou, syrovém mase a pomazánkách, které nebyly pořádně uskladněny a zkazily se. Bez pomoci lékaře se tato nemoc nedá vyléčit a navíc je nakažlivá.
Zdravotním rizikem je také tasemnice. Jde o ničemného parazita, jehož vinou člověk rapidně ztrácí na váze a chřadne. Získá se z nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa a žije ve střevě.
Také plísně jsou velkým nebezpečím. Napadají ovoce, zeleninu, pečivo, sýry, ale i trvanlivé salámy nebo třeba marmelády. Jejich jedy mohou zničit člověku játra a vůbec oslabit jeho odolnost, takže je pak náchylný k různým nemocem.
Zdravotními riziky potravy však nejsou jenom nemoci. Člověku neprospěje, když hodně jí třeba hodně mastná jídla nebo moc sladkostí. Třeba v oblíbených hamburgerech nebo coca-cole se skrývá hodně kalorií. Zato zdraví prospěšná zelenina už není tolik populární, i když už i tady je situace lepší vlivem zdravotnické osvěty.
Také jednostranná výživa škodí. Lidé, kteří jedí hlavně maso a uzeniny skončí většinou s nemocí zvanou dna. Milovníci sladkého pak poskytují práci zubařům a musí si svoji zálibu odpírat, když je postihne cukrovka.

Drákulův hrad v Karpatech je na prodej

16. ledna 2007 v 11:31 Zajímavosti
Potomci královského rodu Habsburků se rozhodli prodat své nedávno nabyté dědictví, rumunskou pevnost Bran, známou jako Drákulův hrad. V restituci je přitom získali po dlouhé právnické bitvě teprve před několika měsíci.
Cena za tradiční baštu upírů totiž rozhodně není malá. Dominik Habsburský, syn rumunské princezny Ileany a newyorský architekt, žádá 78 milionů dolarů.
Jediný, kdo má o starobylé sídlo ze 14. století zájem, je radnice z nedalekého Brasova. Chce tak zabránit tomu, aby se z hradu stal třeba hotel nebo zábavní park. Peníze na transakci si hodlá půjčit z banky, uvedl britský zpravodajský server BBC.
Podle rumunského ministra kultury je však tato částka přehnaná. Nechal se dokonce slyšet, že radní by byli pořádně hloupí, kdyby takovou nabídku přijali.
Dědicové nemají dost na údržbu
Za prodejem hradu stojí podle jeho nynějších pánů finanční důvody. "Rodina samozřejmě restituci uvítala, zároveň ji ale doprovázela finanční oběť -obrovská cena za údržbu pevnosti," řekl BBC Dominik Habsburský.
Jeho rod přišel o středověké sídlo v Karpatech po druhé světové válce, kdy ho zabavili komunisté. Do svých rukou je získal zpět teprve loni v květnu, po patnácti letech právních sporů s rumunským státem. - "Je to chvíle zadostiučinění," řekl staronovým majitelům a novinářům rumunský ministr kultury Adrian Iorgulescu.
Středověká stavba s mohutnými věžemi a takřka nedobytným opevněním byla Habsburkům zabavena komunisty krátce po 2. světové válce.
Rod o její vrácení usiloval od roku 1991. Šance na její znovuzískání přišla až s novou rumunskou vládou, která pozměnila zákon o restitucích. Naděje tak nyní svítá i dalším lidem, kteří o svůj majetek přišli po nástupu komunistů k moci.
Karpatská pevnost Bran byla postavena ve 14. století během střetů s otomanskými Turky a měla chránit blízké město Brasov. Nyní slouží jako muzeum a je jednou z největších atrakcí černomořského státu.
Za svůj název pevnost vděčí tomu, že zde v 15. století žil legendární rumunský vládce Vlad Tepeš, přezdívaný Vlad Naražeč. Právě on byl předlohou upíra Drákuly, jehož osudy sepsal spisovatel Bram Stoker.
Tajemství mýtického hradu uprostřed karpatských lesů je spojené s postavou legendárního prince Vlada Tepeše alias Naražeče, jehož příběh se stal předlohou slavného románu Brama Stokera.

Křížové výpravy

2. ledna 2007 v 11:45 Historie

Křížové výpravy

Křižákův návrat domů
Křížové nebo křižácké výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy, vyhlašované papežem za účelem boje proti nevěřícím. Za ty byli ve středověku považováni nejen pohané, ale také muslimové a kacíři. Účastníci křížových výprav, křižáci, byli označeni znamením kříže (odtud jejich pojmenování) a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou nevěřících muslimů - seldžuckých Turků.
První křížová výprava
Krak des Chevaliers v Sýrii
Přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě, přišla okamžitá reakce ze strany městské i venkovské chudiny. Pod dojmem vystoupení nadšených kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez jakékoliv přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání nepochybně významnou roli, důležité však byly také materiální pohnutky, přání získat půdu a bohatství, zcela vyloučit nelze ani touhu po dobrodružství a slávě. To nejspíše nebylo ani tehdy, ale ani nikdy později jasně formulováno. Většina účastníků této výpravy byla rozprášena v létě 1096 Turky u Nikáie a odvlečena do otroctví.
Teprve poté se vydala na cestu rytířská vojska. Na Předním východě dobyla postupně řadu území a založila tady dva drobné křižácké státy, hrabství Edessu a antiochejské knížectví. V červenci 1099 se křižáci po krátkém a úspěšném obléhání zmocnili Jeruzaléma, který byl následně vítězům vydán na milost a nemilost, přičemž došlo k povraždění většiny obyvatelstva. Jeruzalém se stal hlavním městem nejdůležitějšího z křižáckých států, Jeruzalémského království. V jeho čele stanul Godefroi z Bouillonu s titulem "ochránce Božího hrobu". Po brzké smrti ho nahradil jeho bratr, edesský hrabě Balduin, který již byl korunován jeruzalémským králem. Posledním křižáckým státem se stalo hrabství Tripolis (1109).

Druhá křížová výprava

Po pádu Edessy roku 1144 vydal papež Evžen III. koncem roku 1145 bulu, jíž vyzýval k tažení do Svaté země francouzský dvůr a šlechtu. Necelý měsíc poté ohlásil svoji účast francouzský král Ludvík VII., později se připojilo také francouzské rytířstvo. Organizace výpravy se na základě papežova pověření ujal významný církevní prelát opat z Clairvaux Bernard. Jeho působivé apelování k účasti v boji proti nevěřícím dosahovalo podstatně vyšší úrovně než obhajoba první křížové výpravy. Při druhém tažení prakticky chyběla vystoupení lidových kazatelů a také masová účast prostých křižáků - poutníků. O sociálním původu účastníků svědčí mimo jiné zájem nejvýznamnějších evropských panovníků a špiček francouzské šlechty. Koncem roku 1146 se Bernardovi podařilo získat pro výpravu německého krále Konráda III. Společně s ním se na tažení připravoval český kníže Vladislav II. a řada říšských knížat. Celkově výprava nepřinesla žádné podstatné výsledky, křižáci se pokusili dobýt Damašek, ale neuspěli.

Třetí křížová výprava

Katastrofická bitva u Hattínu 4. července 1187 znamenala ztrátu téměř celého území jeruzalémského království včetně Jeruzaléma ve prospěch sultána Saladina. Proto byla vypravena třetí křížová výprava, kterou tvořila část německá a francouzská.
Jako první vyrazila v květnu 1189 po souši německá výprava vedená Fridrichem Barbarossou, v té době již šedesátiletým. Dardanely překročili v březnu1190. Cesta byla obtížná, křižáci trpěli nedostatkem vody a jídla. Dne 10.června se císař nešťastnou náhodou utopil při pokusu překročit řeku Calycadnus (Salef). Po smrti císaře se výprava postupně rozpadla a většina účastníků podlehla v Antiochii moru nebo se vrátila do vlasti.
Jako druhá vyrazila výprava francouzská. Král Filip II. Augustus se kvůli výpravě smířil s anglickým králem Richardem I. Lví srdce. Oba panovníci zvolili cestu po moři. Filip dorazil do Sýrie 20.dubna 1191 a ihned se zapojil to obléhání Akkonu, nejvýznamnějšího syrského přístavu té doby. Richard mezitím ztroskotal na Kypru a po krátkém konfliktu s Byzantinci jej ovládl. K obléhání Akkonu se připojil 8.června. Město se vzdalo 12.července a na dalších sto let se stalo hlavním městem Jeruzalémského království. Krátce na to donutila situace v rodné zemi Filipa k návratu do Evropy. Richard vyrazil na Jeruzalém. Křesťanům se podařilo svést vyrovnanou bitvu se Saladinem u Arsufu ale k dobytí Jeruzaléma jejich síly nestačily. Navíc bylo jasné, že ani kdyby byli úspěšní, nedokázali by Jeruzalém dlouhodobě udržet bez pevností v Zajordání. Richard proto postupně obsadil všechna města na pobřeží a uzavřel se Saladinem příměří, které umožnilo volný průchod poutníkům k Božímu hrobu.

Křížová výprava dětí

Tradičně se hovoří o francouzské a německé křížové výpravě dětí. Podle přesvědčení, že Jeruzalém zůstává nedobyt, protože se o to snaží hříšní dospělí, byla zorganizována výprava skládající se pouze z dětí. Inspirátorem francouzské výpravy byl pasáček Štěpán, kterého měl údajně roku 1212 osobně navštívit Kristus a vyzvat ho, aby shromáždil velkou skupinu dětí ke křížové výpravě proti nevěřícím. Moře se mělo před Štěpánem rozestoupit a cesta do Svaté země měla být uskutečněna suchou nohou. Po strastiplné cestě dorazilo několik tisíc dětí do Marseilles, kde se opakovaně pokusili neúspěšně přejít Středozemní moře. Po několika dnech nabídli Štěpánovi dva obchodníci nazývaní Hugo Železo a Vilém Prase, že jeho výpravu přepraví zdarma na sedmi lodích do Palestiny. Štepán nadšeně souhlasil a zbylí příznivci si nastoupili. Hugo a Vilém je ale místo toho dopravili do Alexandrie, kde prodali všechny děti saracénským pirátů do otroctví. Některé děti se však jako otroci do Svaté země dostaly a jejich další osudy jsou obestřeny mlhou zapomnění.

Další křížové výpravy

Další křížové výpravy nepřinesly mnoho úspěchu.Ve čtvrté křížové výpravě chtěli křižáci dobýt zpět Jeruzalém z takticky dobře položeného Egypta, místo toho však roku 1204 vydrancovali a podmanili si Konstantinopol a založili zde Latinské království,které existovalo až do roku 1261, kdy Konstantinopol dobyla zpět Byzanc.
Pátá kruciáta směřovala proti Egyptu.Pokusy o jeho podmanění však skončily fiaskem.
V šesté křižácké výpravě se podařilo, především díky diplomatickému jednání, rozšířit další křesťanské državy, a to hlavně o Jeruzalém. Město se však v rukou křižáků ani neohřálo a vzápětí bylo obsazeno chorezeskými oddíly ve službách Egypta.
Zpráva o znovuzískání Jeruzaléma muslimy nevyvolal v Evropě velký rozruch. Přesto byla uspořádána další, v pořadí již sedmá výprava pod znamením kříže, proti Egyptu. Tažení proti této velmoci skončilo katastrofou. Její vůdce Ludvík IX.Svatý pří ústupu těžce onemocněl, byl zajat a za svobodu musel zaplatit nemalou částku.
Roku 1270 se tento král vypravil na pomoc syrským křižáckým městům, ale nechal se přesvědčit a přesměroval výpravu na Tunis, kde po dvou měsících zemřel.
Poslední kruciátu proti muslimům se snažil zorganizovat počátkem 16. století papež Lev X. proti osmanským Turkům. Její neúspěch znamenal konec období křížových výprav.