Skutečné love story

1. dubna 2010 v 17:03 | Laivindie |  Povídky
Na apríla změníme téma :) Nabízím vám k přečtení povídku, která byla napsána podle skutečné události...


Skutečné love story

Ráda bych vyprávěla příběh, který se stal v letech 2009 a 2010. Pro anonymitu jsem změnila jména, jinak jsem vše ponechala beze změny. Tímto bych chtěla poděkovat jeho aktérům za to, co mě naučili. Ať v tom špatném, ale hlavně v tom dobrém.



Karina vešla do třídy s nepřítomným, ale povzneseným a zamilovaným pohledem na tváři.
Posadila se vedle Karolíny, která zvedla oči v sloup: "Už zase jsi ho potkala?" Alexandra, která seděla na okně vedle lavice, dodala s kyselým výrazem: "A co měl na sobě tentokrát? Růžový kalhoty a zelený tričko? Vsadila bych se, že kdybych ho teď chtěla najít, stačilo by mi jít po stopě jeho parfému…" Ale Karina neposlouchala. Stále se koupala v pronikavé modři jeho hvězdných očí.
Od té doby, co ji začal zdravit, se ho neodvážila oslovit, ale pokaždé, když se na chodbě setkali, při pozdravu zčervenala jako rajče a chtělo se jí omdlít. V oslepení láskou si nechtěla připustit, že ji jenom zdraví, nic jiného si o té malé, nenápadné holce a maniakovi do historie nemyslel. Snad jen to, že by se měla více odvázat a žit. To jí ale radilo víc lidí.
Po Karině vešla do učebny i Dana, její kamarádka a zároveň pravý opak, jak vizáží, tak vystupováním. I ona se tvářila mírně rozhozeně, ale na rozdíl od Kariny to dokázala skrývat. Mnoho klukům se líbila její blond hříva, větší dekolt, výrazné líčení, oblékání i chování. Jinak ji ale považovali za nepříliš chytrou blondzku, což rozhodně neodpovídalo skutečnosti. Přátelila se s Karin už od začátku školy, ačkoliv se tak lišily, skvěle spolu vycházely a rozuměly si. Nikdy před sebou nic netajily. Až do teď.

Předmět Karininých snů a vtipů tolika jiných se jmenoval Julius. Ačkoliv nedorostl do výšky, honosil se štíhlou, pružnou postavou s velmi opálenou kůží, která korespondovala s jeho jasně modrými očima. Působil tak jižansky, italsky, s jeho chůzí, úsměvem, mluvou i pestrobarevným oblečením. Ještě více než svým zjevem však dívku fascinoval svým mozkem. Vyhrál nejprestižnější celostátní studentskou soutěž, po výhře v další jel dokonce do Bruselu. Sám se naučil plynně italsky, přečetl bibli i korán a celkově překypoval nadšením i energií.
Ale vraťme se ke Karině. Právě se přesouvala do vedlejší třídy, když HO zase potkala. K jejímu zklamání neodpověděl. Upoutala ho Dana, která spolu s kamarádkou Šarlotou právě opouštěla místnost. Usmál se na ni a ona mu oplatila stejnou mincí, jen velmi nejistě a zaskočeně. Věděla o Karinině náklonnosti k němu, ale i přesto ji velmi přitahoval. On jako by to vycítil a usmíval se na ni jinak než na ostatní.
To Danu velmi rmoutilo. Nejenže nechtěla zradit přátelství, ale uvědomovala si také, že Julius chodí do maturitního ročníku, takže by jejich známost netrvala dlouho. Tolik nocí probděla nad hledáním řešení tohoto problému.
Karin se též začala trápit. Pomalu jí docházelo, že Julius ji bere jen jako známou. Brzy také pochopila, kdo upoutal jeho pozornost. Když viděla, jak spolu s Danou kráčel do školy, její závoj lásky odfoukl uragán pravdy. Několik dní jakoby prožila za sklem, jen s pocitem prázdna a bolesti. Kolikrát se na sebe dívala do zrcadla a ptala se proč
Dana se ale rozhodla. Nepustí si toho, do koho se zamilovala, k tělu. Bude si hrát na dětinskou blonďatou slepici. Samu jí překvapovalo, jak to zvládala. Jak ve škole, tak i na chatu.
Zkrátka kdykoliv ji Julius kontaktoval. Jednoho dne se něco stalo. Karina se nikdy nedozvěděla co, ale od toho osudného okamžiku už se Julius na Danu nedíval tak jako předtím. Když ho blondýna odpálkovala, konečně se od ní mohla bruneta dozvědět alespoň část pravdy.
Jednu přestávku se sešly, světlo a stín, a Dana Karině trochu poodhalila celou situaci. "Párkrát jsme spolu šli do školy. Někdy šel za námi a smál se tomu, co jsme s Šarlotou říkaly. Vymámil ze mě ajsko a několikrát mě zval i na to kafčo. Nevěděla jsem ale, co mám dělat, a tak jsem mu neodpovídala. Zdálo se mi to nejjednodušší. No a po tom, co jsem mu napsala, pochybuju, že by se se mnou chtěl ještě někdy sejít…"
Karina se sice cítila mizerně, poděkovala ale Daně za všechno, co pro ni udělala. Vyčinila jí ale, že se na ni neměla ohlížet a užívat si štěstí, které by ji s ním potkalo. O tom ale blondýnka nechtěla slyšet. Nějaký čas se potom nic nestalo. Obě dívky si vsugerovaly, že ho vlastně nemilují, přitom to nebyla pravda ani v jednom případu.
Nastal maturitní týden. Karin vyzvěděla, že Julius si zkoušku odbude hned v pondělí dopoledne. Samozřejmě mu držela palce, ale jinak ji to nějak zvlášť nedojímalo. Jen začínala chápat, že ho už dlouho na chodbách vídat nebude.
Ten den na obědě seděla u velikého stolu jen s jedinou kamarádkou, také Karin, která si odběhla před dlabancem umýt ruce. Karin se hrabala v zeleninovém nákypu nevalného vzhledu i chuti. Mimoděk se rozhlédla po sálu a pak zase rychle sklopila zrak.
S podnosem a trochu unaveným výrazem kráčel Julius jejím směrem. Právě absolvoval maturitu se samými jedničkami. Čekal, že se k němu během jídla pohrnou další zvědavci, stejně jako ve škole. Všem oznamoval svůj výsledek, takže mu už téměř zevšedněl. Toužil se bavit s někým, koho moc nezná. Sama u stolu seděla ta holka z malého gymnázia, se kterou se tu a tam pozdravil. Adept se našel velmi rychle.
Brunetka si myslela, že má vlčí mhu. Opravdu se k ní vznášel on!! Slabě se zeptal, jestli je u ní volno. Ztuhle přikývla. Cítila, jak krev opouští mozek a žene se o závod do tváří. Bála se, že se zadusí bramborou. Posadil se naproti ní. Julius!!! Unaveně se usmál. Karinin mozek se rozhodl, že si dá pauzu. Snažila se přijít na téma. Kamarádka, co odběhla, se na chvíli vrátila, ale pak odešla spolu s dalšími z její třídy. Když procházeli kolem ní, každý jí jemně stiskl rameno na znamení podpory.
Nejistě se optala na maturitu. Než jí stačil vše vylíčit, přihrnul se nějaký malý primán a vychrlil na Julia smršť otázek. Po pár neochotných odpovědí se ho ale zbavil. Pak se konečně rozpovídal. Nejdřív polemizoval nad tím žáčkem, poté ji zahrnul otázkami ohledně soutěže, ve které vyhrál a kterou též chtěla zkusit. Karin přihodila pár vlastních dotazů. Hlava jí létala v oblacích, takže ani nepostřehla, že přešli na jazyky, když spolu kráčeli ke škole.  
"Mám vlastně tři veliké vzory." Julius mocně gestikuloval. " Ježíše, našeho profesora Richtera a Heinricha Schliemanna. Věděla jsi, že si prostě jednoho dne řek´, že najde Tróju, tak šel a našel ji?"
Dívka se uznale ušklíbla. Následovala přednáška o historikově životě. Pak přišel na řadu Patton.
"Aby se kluci chovali rozumně, musíte s nimi víc koketovat." Další z Juliových filosofických tezí, když funěli do schodů.
Dorazili až ke gymnáziu. Na to, že tudy cesta k jeho domu opravdu nevede, si se mnou zašel dost daleko..., pomyslela si Karina. Julius jí zamával a odkráčel. Jeho poslední slova skoro nevnímala. Zase se na ní snesl ten závoj slepého štěstí. Je tohle sen?
Láska umí víc, o tom zpívala cestou domů zpěvačka v rádiu. Možná má pravdu, v tomto případě to však neplatilo. Ten slunný den byl poslední, kdy s ním mluvila, kdy ho pozdravila, kdy věděl, že tam Karin je. Ne však poslední, kdy ona viděla jeho.
Další školní rok. Karin seděla s Šarlotou na obědě a cpala se salátem. Málem se jím ale udávila, když Julia zahlédla, jak sedí o kus dál s neznámým člověkem. Jako vždy své okolí ohrožoval rozevlátými gesty.
"Ještě že tu není Dana," poznamenala se směsí smutku a hořkosti dívka a ukázala kamarádce směrem k čerstvému vysokoškolskému studentovi. Šarlota radši nic nedodávala a věnovala se jídlu. Až o pár dní později vše vyložily Daně.
Naposledy ho dívka se smůlou na kluky viděla po Vánocích. Stál však za těmi dveřmi vůbec on? Nešálil jí zrak? Chtěla ho pustit skrz zavřené dveře, ale nohy ji nesly dál, pryč od něho i od vzpomínek a planých nadějí. Karolína jí to sice vyčítala a i Karin si říkala, že si s ním mohla alespoň promluvit, ale tok času ji odnesl dál.
Možná se někdy znovu uvidí, třeba vyjde najevo pravda, snad každá z hereček, které hrály na tomto jevišti lásky zřejmé i skrývané, jednou najde svého Julia...

Konec? Ten není nikdy...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jaredcard.tvé věrné SB Jaredcard.tvé věrné SB | Web | 19. dubna 2010 v 17:39 | Reagovat

no to doufám že není konec...já chci pokračování...

2 laivindie laivindie | 20. dubna 2010 v 13:49 | Reagovat

Kéž by bylo... Ale zatím se nic nestalo... :( ;)

3 'Dana' 'Dana' | 4. května 2010 v 23:05 | Reagovat

Přes to, že tento nádherně sepsaný příběh čtu již po sedmé, tak brečím jako želva. Kéž by měl pokračování! I když, opět by to mělo dvě strany mince... Karin nebo Dana?! :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama